Jednorožci
Jsou bytosti s bílou srstí, postavou podobni koni. Údajně se vyskytují ve všech lesnatých oblastech severní Evropy. Jsou vybaveni léčivým rohem. Jejich mláďata se rodí se zlatou srstí a až v dospělosti se srst mění do stříbrna a pak do bíla.
Styku s lidmi se jednorožec vyhýbá, má velmi hbité nohy, takže se dá těžko chytit. Jednorožci jsou díky své síle, odvaze a rychlosti považováni za božskou bytost. Jejich roh, zářící zázračná zbraň na čele, je činí neporazitelnými a můžou být poraženi pouze lstí. K tomu je potřeb
a panny, která se pošle procházet se do oblasti, v níž se jednorožci pohybují. Jakmile ji jednorožec zpozoruje, lehne si pokojně k ní, položí si hlavu do jejího klína a klidně usne. Takto může být snadno přemožen.
Tak se stal jednorožec symbolem čistoty a vyobrazením archanděla Gabriela při lovu na jednorožce-jak je možno vidět na mnoha kobercích a miniaturách-symbolem Mariina neposkvrněného početí Kristova. Jako figura představuje také Kristus sám toho Nejčistšího z Čistých. Roh, žíně a krev jednorožce mají velice účinné kouzelné vlastnosti. Žíně se například vkládají do kouzelnických hůlek, roh je součástí některých lektvarů, krev udrží jakoukoli bytost při životě, i kdyby ji od smrti dělil
pouhý vlásek. Ten, kdo krev požije, však od té chvíle žije jen napůl a v zatracení, neboť zabít jednorožce je velká ohavnost, a tak tohoto způsobu používá pouze ten, kdo už nemá co ztratit.
Kvůli svému rohu je nadále symbolem královského vykonávání soudní pravomoci, protože svým rohem hubí viníky.
Jednorožec - to nádherné mýtické stvoření sněhově bílé barvy, s dlouhým rohem uprostřed čela, zná s pohádek jistě každý z nás. Ale jak se na něj dívali ve středověkých dobách? Zkusím trošku poodhalit roušku tajemství.Skutečně existoval bílý jednorožec se zlatým rohem, který je vyobrazený na tolika tapiseriích?. Popisy tohoto bájného tvora se liší text od textu. Řecký lékař, který navštívil roku 416 př. n. l perský dvůr, napsal, že v Indii žije divoké zvíře větší než kůň, s bílým tělem, tmavorudou hlavou a tmavomodrýma očima, jemuž z čela vyrůstá roh, který je asi 45 cm dlouhý, u kořene bílý, uprostřed černý a na ostré špici karmínový. Tento jednorožec je obvykle považován za kombinaci divokého indického osla, nosorožce a lehkonohé tibetské antilopy s rovnými dlouhými rohy, které se s bočního pohledu mohli jevit jako roh jeden .Plinius Starší se v 1. století n. l. ve své Přírodovědě zmiňuje o "monocerovi", tedy jednorožci, který má uprostřed čela dlouhý černý roh. Indičtí Sírové na něj pořádali lovy, nebylo jej však možné chytit živého.A jak se takový jednorožec lovil? Jediným způsobem, jak jednorožce ulovit byla sladkávůně panny, která ho zmámí na tolik, že jí položí hlavu do klína.Víra v jednorožce se neomezuje jen na západní kulturu - čínský ťi-lin prý měl jelení tělo, koňská kopyta a jediný roh, který mu vyrůstal uprostřed čela a měřil asi 4 metry. Na rozdíl od jednorožce západního, který dokáže být divoký a dokonce útočný, je ťi-lin ztělesněná mírnost: nežere nic živého a nešlápne ani na nejmenšího broučka či stéblo trávy.Ve středověkých dobách byl jednorožec ceněn právě pro svůj roh, který v rozemleté podobě působil jako protijed proti všem známým jedům. Avšak dnes již víme, že rohy jednorožce, které se nacházely v pokladnicích chrámů , nebo vladařů byly většinou slonovinové kly narvalů či mrožů, kterým se v souladu se středověkým názorem, že každý tvor má svůj mořský protějšek říkalo mořští jednorožci. A číše indických vladařů byly ve skutečnosti vyrobeny z klů nosorožce.Tak jak to tedy bylo, žili jednorožci nebo jsou jen výplodem našich fantazií? Pokud žili, možná byli právě pro svůj roh vyhubeni , ale možná někde v nedotčené přírodě, v hlubokém lese chodí v noci k tůni…
